Naděje.

Kde že jsi, dceruško, kde tak dlouho byla? – „Ach, já jsem, matičko, v lese zabloudila.

Přišla ke mně naděj, smutná byla zcela, její bílá noha bílá krvácela.

Dlouhou měla cestu z dalekého kraje, přišla až z drahého srdéčka šohaje.

Po jehličí ostrém na cestu se dala, na mechu svou krví divná slova psala.

Divná slova psala, oheň z očí lila, mého milého že válka zahubila;

že už naše láska plyne dálným mořem, a já zahynu prý pro milého hořem.”