Les kypří, v luhu pučí kvítí,
zvěsť jara vyskočila z hor,
a na kolébku slunko svítí
a do kolébky matčin zor.
A v kolébce té něžných tváří
jest ukryt našich srdcí skvost,
dvou srdcí hvězdička, jež září
ve krásnějších chvil budoucnost.
Hle, chví se – strach mi srdce dusá,
k ní bojácně se kloní zrak, –
v tom směje se ta malá pusa,
a fialkou se temní zrak.
Jsme šťastni! Jeden přes druhého
chce líbati ten malý rtík,
a rázem tuchu všeho zlého
vzal z duší jeden okamžik. –
Leč sotva spí, dál strach nás mučí:
jak bude s tebou v žití dál?
zde v síňce pro tě láska pučí,
a venku snad již roste žal! –