Býti-li může
nad duši ladnou?
Což pak jsou růže?
Blednou a vadnou;
v květu-li stály,
příval je skloní,
zima je spálí,
bouře je sroní.
V pláči a chvění
život se mění.
V divokém kvasu
béře čas krásu:
ztepilost mladá
v oběť mu padá.
Časy se točí,
ten tam jas očí;
života chvaty
kov lijou v paty;
lítosti slapy
řasy nám stápí,
v ohnivém hoři
srdce nám shoří.
Nehody velí,
skráně se bělí;
hlouběj vždy více
žal zrývá líce;
hlava se kácí
tíhou a prací.
Všecko nám prchá,
všecko se ztrácí;
všecko, co ždáme,
mámí a klame;
přání i snění,
všecko se mění.
Mysl se halí,
oko se kalí,
u výš se dívá –
nebe se stmívá;
slunce i hvězdy
mění se vezdy:
blednou a hasnou
září dřív jasnou –
není, ach není,
nad duši krásnou!