Nač žehrat však, zda výčitky co změní?
Zda jinaká se staneš naší výtkou?
Vždyť směješ se nám každou stromu snítkou
a každým vykřiknutím ptačích pění.
Dle vůle tvé jsme činit odsouzeni,
vše jedno ti, ať hrozíme slov kytkou,
ať rozkypělých hněvů dýkou břitkou,
nic prospěšno, nic plátno pro nás není.
Jen klidu přej, jejž míváš druhdy sama,
než přijde z vůle tvé ten dlouhý, věčný,
smír budiž před ním chvíli mezi náma.
Už za ten časný bude člověk vděčný,
než prsť mu proboří se pod nohama,
by navrátil se v klín tvůj nekonečný.