Zas jeseň zde, a zachmuřeno všade,
pták skrývá se, a tichne lesů ruch,
mdlý slunce pršek malou duhu klade
do pavoukovy síti místo much,
jak Dionysos v bajných časů dáli
vše v zlato měnil hladovému králi.
Dech země na travinách jinovatí,
a povzdech lidský jinovatí s ním,
zlou hru se jaly zlobné větry hráti
a sázky házejí si lupením;
teď zase v pohněvu se lesem honí
jak v bajce běsi na příšerném koni.
Vše němo kol, mně volno tu však přece
a divno zas, že plakal bych i klek’...
Výš hlavu však! Šíř’, utísněné plece!
Vždyť k vám jde píseň z říše myšlenek;
nač žalovat, že jíní leb mi shýbá,
když píseň v dobách zlých mé srdce líbá?