Zas v Pošumaví jsem se zved', však posud srdce pláče jak pro uťatý stromu snět, kde hnízdo mělo, ptáče;
zas v pohorské jsem nivy šel na Práchně ladné boky... ó běda, jak tu jinak, žel, než před čtyřmi sty roky !
Jen planou zamlklost jsem zhlíd', kam namířila noha, ó jak se proměnil ten lid, pro jediného Boha?
Vše jiné: městečko i ves i luh a všecko všade: co zrodilo se svěží dnes, už zítra v hrob se klade.
Kraj mlhou zastřen v šíř i dál, tvář všech je mdlá a siná, vše jako v pohádce, v níž král dal draku svého syna;
vše nesdílno, hruď jako led, vše bez ladu a skladu, lid jarý dřív teď chor a bled jak chudobka je z chladu.
A chví se juž, když pohněvem kdes dlaně v sebe tlesknou, neb z dálky leměž s čeříslem jak nahá zbraň se lesknou;
tu na „štváče“, až rudne tvář, hněv proudí se mu s retů, a ruce berou kalendář, kdy bude konec světu.
Vnuk Táboritův klopí zrak, ať šlehán třeba bičem, a brání se, ne kosou však, leč svatým nebeklíčem;
a ztepán, zhaněn ven a ven, chce dobrovolně více, a lotru, písmem posilněn, i druhé dává líce.
A vzrušení, či pomstu snad? „Jen to ne, Bože věčný, i za kříž, pod nímž ztýrán pad', jest pravý křesťan vděčný;
vždyť jest to zasloužený trest – kdo kaje se, ať zkusí – za otcův kacířství a lest dřív mistra Jana Husi.“
Tož kál se lid a zkrotnul už, hle, beránkové tiší, jak od nepřátel s mužem muž a s junem jun se liší;
nač boj a svár? líp všecko dát až na poval i hroudu: „Však zlosyn bude jednou stát tam na posledním soudu!“
Ó hanba, mně se tají dech! Sem, dudáci mí zlatí, už pomozte mi na pospěch tu bídu zadudati;
sic vypije nám tuk i krev ten děsný netvor dračí, a na takový hrozný zjev sám jeden nepostačí.
Nuž spusťte, bratří, chutě sem! a plašte havěť vzdechů, než budou srdce kamenem a na nich příkrov mechu;
už hoďte jisker zlatý jas v tu skrovnou hrstku troudu, nač čekat, Bohu na úžas, až k poslednímu soudu?
Cookies on Poetry Cove