Kde spí, kde sní ta dávná láska naše,
kde zanikla ta její čaromoc?
Nám zoře štěstí smálo se jen plaše,
pak přišel liják slz a temná noc. –
Však v jara čas má duše v lesy pílí,
kde v trosky rozpad’ se náš lásky týn,
a v zříceninách jeho smutně kvílí
jak fontána, jež pláče noci v klín.