V oknech zámku denně straší
neobdobně tlustý duch,
k němu z venku hlavu vznáší
jiný, ale bědně such;
poznáte je okamžikem,
jak se okna otevrou,
direktorka s černým psíkem,
kancelářský s kytarou.
Celé okno tělem cloní
ona, pohledněte přec,
on, své ruce spíná po ní,
učiněný kostlivec;
brňká, zpívá dávným zvykem
žal svůj lásky ofěrou
direktorce s černým psíkem
kancelářský s kytarou.
Direktorka láskou kvetla,
kancelářský láskou vad’,
jednou za lunina světla
direktor však na ně pad’;
celý zámek zděsil křikem
rozlícen tak smělou hrou;
ztracen paní s černým psíkem
kancelářský s kytarou.
Z žalu paní direktorka
víc o džbánů pila pět,
písař nakvašený z horka
kytarou šel blažit svět;
což dbal direktor, že rykem
jeho rozdvojeni mrou
direktorka s černým psíkem,
kancelářský s kytarou.
Sesádlila s mopslem paní,
písař – lásko, hroznou ty’s! –
stáh’ se šňůrou – tamo v stráni –
již měl u kytary kdys;
však co hrob, co rakev s víkem?
ještě mrtvi láskou vrou
direktorka s černým psíkem,
kancelářský s kytarou.
Slyšíte, jak v dál se nese
žalostivých zvuků směs,
strachem větrník se třese,
úpěnlivě vyje pes;
s lidským vzlykem, s mopslím kvikem
z dálky vstříc si náruč strou:
direktorka s černým psíkem,
kancelářský s kytarou.