Moře syčí, vypíná se, dme se;
v silných loktech Šaša Evu nese:
„Důvěřuj mně! Z rozlomu té lodi
moje odvaha tě vysvobodí.
Nechať byl bych sepjat do okovu,
vynesu tě z vln hrozného lovu;
mne již nebem, že tě v loktech vinu,
což je po mně, sám jsem a tak zhynu!
Pouhý květ, ne ženu ruce víží;
ani pohled můj ti neublíží,
a před mého nitra žhavým dechem
sever ochrání tě křídel spěchem!“
Však, co mluví, mluví pouze k sobě,
bouř rve slova – krasavice v mdlobě,
aniž tuší, že s ní do vln poušti
směle statný námořník se spouští.
Odhodlaně svalovitou paží
vln kosmaté hlavy dolů sráží;
bodá v boky, tepe v čela tuří,
plave, mizí!... Bouře dále zuří.