Kraj v šedé páře tone,
a teplý vane jih,
za kapkou kapka klone
v mech s větví bukových;
svou jedle hlavou kývá,
sněť kyprou tříbí klen,
a pěnkavice zpívá,
že svítá pěkný den.
Už Stěna závoj snímá
a Boubín čapku smek’,
jen mlha ještě dřímá
na úzkém loži řek;
však do zakletých tváří
ji panic líbá – jih,
až skvoucí duhou září
v křišťálných krůpějích.
Kraj celý protkán žitím:
mdlým svitem tmáně dřev,
luh rosou, dětmi, kvítím
a žárem orlí krev;
vřes skála čeká pustá
a stéblo zlatý klas,
a celot dívčí ústa
a ňadro píseň zas!