V trosky hradu slunce svítí,
hradní příkop pln je kvítí,
přec za klobouk z kvítí všeho
nechci ani jediného.
Napojilť se květ ten zmladlý
krví otců, již zde padli,
slzou matek, dětí, vnuků,
toho kvítí nechci v ruku.
Kvěťte, květy, jarní dobou,
nechci vás mít ňader zdobou,
a ty nešlap, noho smělá,
prsti, v níž spí otcův těla.
Za to v trosku onu klatou
holí svojí sukovatou,
jako předci v boje zmatku,
zabuším si na památku.
Rozpadni se, zbytku tvrzi,
sval se dolů hezky brzy,
a vy, chudí dole, tiše
stavte z hradu svoje chýše.