Procházím lesy v letních dnech, srdce mě k toulkám těm nutí, po ptácích slídím na stromech, pátrám, co v houštinách kutí;
poslouchám luzný jejich zpěv, badám, kdo hnízdo jak staví i co mi útěchou praví z chvojné i listnaté skrýše.
Tiše, mé srdce, buď tiše! Poledne právě; les je něm, panstvo si nejspíše hoví, než počne z křoví navzájem
zvučnými hovořit slovy; pěnkava s buku žvatlá již, podhorka z hlohu, neslyšíš? červenka, smrček kde nízký,
modřinka s větvice břízky, čermáček s šípku skal výše... Tiše, mé srdce, buď tiše! Slyš, jak to v lese ven a ven
jásá a zvučí a zvoní, až slunce zázrak unaven k západu smutně se kloní; výkřiky řídnou, tichne zpěv,
nebesklon zrudnul jako krev, hoří a plameny blčí; jedle si vzdychla a mlčí, smrčina z hluboka dýše...
Tiše, mé srdce, buď tiše! Teď slunci s Bohem zpívá drozd ňader svých krůpěje vroucí, naposled zora líbá hvozd,
skála má čelenku skvoucí; soumrak se vkrádá do sosen, vřes, jenž byl steskem porosen, v démantné mění se kvítí,
tajemně západ se nítí před nocí v královské pýše... Tiše, mé srdce, buď tiše! Pohnut jsem v duši; citů směs
v srdci mi tajemně roste, ach, co jsem snil a myslil dnes při ptáků rozmluvě prosté! Lítal jsem s nimi mimoděk,
prožil jsem s nimi mládí věk, písně své, blaho i žaly, na dně jež duše již spaly: pohádky zaniklé říše...
Tiše, mé srdce, buď tiše! Poslední z houští hvizd snad! Slyš! Kos vzdechl smrčině v hrudi, noc kráčí ke mně blíž a blíž,
v roklinách stíny se budí; do temna hledím... Kde to jsem? přede mnou houštin bledý lem, ptactvo se v útulek vrací,
cesta má v temnu se ztrácí. – Kam jdu? zkad přišel jsem spíše? Tiše, mé srdce, buď tiše!
Cookies on Poetry Cove