Starých zkazek hlavu plnou
strání v pestrý klín jsem klad’;
nesen vzduchu sdílnou vlnou
ptačí zpěv zněl ode všad.
Kolem kvetla četa zvonků,
hořec v trávě skryt se rděl,
na ozdobném vrby stonku
hrozen rudých hvězdic tkvěl.
Jih celoval jemným křídlem
veškerý ten květný tlum,
a tajemným míru zřídlem
zkonejšil se shluk mých dum.
To tam ňader bolné tlení;
srdcem mým to táhlo jen
jako světla zlaté chvění,
jako dávný zlatý sen.
Zřel jsem na ty pestré květy
mysle, že jsem – žalu prost –
před dávnými sty juž lety
zvonkem zde neb hořcem rost’.