Polmi vede smutná cesta
na stinadla podál města,
přes dva věky spí tam v klidu
popravený vůdce lidu.
Bez rakve spí v půdě prosté,
dub na jeho hrobu roste
mocné hrudi, silných paží,
bohatýrskou je mu stráží.
Hrdě, pyšně hlavu nese,
nekloní se, nehýbe se,
leč když vítr těká plání,
lká a vzdychá bez ustání.
Tisícerých listů retem
s odpraveným mluví kmetem:
„Líp-li ti než ondy bylo?
U nás nic se nezměnilo!
Stále ještě jsme ti staří,
již se rvou a již se sváří,
kéž raději v krátké době,
starý druhu, lehnu k tobě!“