Křídla hvězdným ozdobena skvostem
noc vánoční roste v zimním šeru,
hledí oknem, v přístěnku jak prostém
strojím stromek pro svou malou dceru.
Kdož by poznal, že v té různé zdobě
v každé zvlášť se moje srdce skrývá,
jiřička jak v hnízdě hoví sobě,
když se obzor sivým mrakem stmívá.
Však můj obzor už se temní také,
sivý spánek do lebky se boří,
a mé myšlénky, mé písně všaké
jak ta světla toho stromku shoří.
Kéž bys, až mne nebude, má Lilo,
uschovanou hračku k srdci dala,
poznáš, že se všecko do ní skrylo,
čím Tě duše má kdys líbávala.
Poznáš z této neozdobné zkazky,
již Ti dávám rukou Jezulátka,
dálná že mi byla cesta lásky,
ale cesta štěstím jenom krátká.