U rozcestí na zpuchřelém kříži
mrtvý Kristus hlavu k prsům níží,
pod ním na kameně žebrák oupí:
„Živ byl Spasitel už mezi námi,
zapadnem však v nepřátelů klamy,
znovu-li Bůh světa nevykoupí.
Netrpí-liž posud jako prve
od pastorků děti z vlastní krve?
od vetřelců domorodci chudí?
nestoupá-liž rab, jenž srdcem krsá,
chtě být větším, na junácká prsa,
vědomí chtě dusit v jaré hrudi.
Můž-li svět s tou vášně podlou cháskou
vykoupen být znova božskou láskou,
v němž je nežli skřivanů víc supů;
čím víc pěvec ve blankyt se hrouží,
tím zrádněji nad ním dravec krouží,
co den mohutně a tučně z lupu.
Přijď už utýraným, Mesiáši!
Viz, co zloby nájezdníci páší,
vrať se chudým, nemajícím chlebů
ani vláhy pro žíznivá ústa,
ač na úžas světu čarně vzrůstá
mudřena jim z raněného lebu.
Přijď už, pokoř křivdu v světě celém,
činným buď, ne trpným Spasitelem,
jehož klidně ku kříži šla noha,
viz, jak zášť a krutost silou dračí
od chleba i statků zpět nás tlačí...
pro sebe jen toužíce mít Boha!