Na přídě stojím v dumách pohroužen,
mé srdce chvěje se a hruď se svírá...
Ach, jata smutkem, prchlý vlasti sen
má rozbolená duše v píseň sbírá.
A k horským vrškům v modré dálce zřím
i k šroubu lodi, kde se voda kvasí,
a k sobě dím: Mníš, ladný verš a rým
že národ vyléčí a vlasti spasí?
To nelze, vím, čas různým vlék’ ji zlem,
a přece ždám: kéž píseň mi se zdaří,
byť nebyla než krátkým úsměvem
na lidu mého zachmuřené tváři!