Plál západ, jak by tonul v zlatě,
v ně hlavu klonil snivý den; –
na přídě v bílém stála šatě,
jak rozkvetlého jara sen.
Tvář leskla se jí sněhem novým,
a jako blesků plný mrak,
kryl pod čelem se úbělovým
vil horských velký, snivý zrak.
Skráň klesla k prsům, k zemi ruka,
co srdcem táhlo, kdož to ví?
A jak když z jara růže puká,
ret zachvíval se nachový.
Leč sama bledou růží byla,
jíž v stínu kázal kvésti čas
a ve vlas bouř si ulomila,
když na vírný šla hodokvas!