Modrooký jara den
po nivách se honí,
zlatou hlavu do oken
Vesna ke mně kloní:
„Neotálej, kyne čas,
zanech chladné knihy,
mníš, že moudrost roste as
z hojné čela rýhy?
Jdu! Jak když se žal a smích
v lidské duši sloučí,
tak je zemi: vzdychá jih,
písně zpívá boučí;
ptačím zvukem pln je vzduch,
nebe zrovna zvoní;
zlatým blyšťkem pokryt luh,
z dálky lesy voní.
Topole se výše pnou,
jivám houstne proutí,
zkvetlou rukou nade mnou
štěp mi žehná k pouti;
sluncem v ňadra teče lék,
srdce křídly třepá
a kytičkou fialek
vábí niva lepá.
Na potulky kyne čas;
nebe-li se hloubí,
cit s myšlenkou zas a zas
rád se v písni snoubí;
nuže za mnou, neváhej,
šťastným kdo chceš býti;
vil a písní jarní rej
hyne dřív než kvítí!