Na piazettě.

K západu se slunce kloní a u sloupu na náměstí chudý žebrák slzu roní a svou lebku bije pěstí.

Svatý, mocný Theodoře, hleď, zde níže žebrák chudý, viz to naše kruté hoře aj jak roste všudy, všudy! –

Svatý Marku, kde tvá sláva – lev tvůj? Mrtev – všecko kleslo; co nekleslo, – opadává; dlouhá smrť – toť naše heslo.

Paláce jsou zbytky rumu, laguny – toť slzy naše, umění – hrst nerozumu, kdy nám pošleš Mesiáše?

Zda-li prokleta ta půda? – Brat můj žebrák býti zdá se, palác dogů – mrtvá hruda – nám jen v posměch vypíná se.

V posměch je tvůj lev, tvé sloupy hrdé chátře na náměstí. Svatý Marku, národ oupí a svou lebku bije pěstí.

K západu se slunce kloní, a v mém srdci těžko – palno, podivná v něm píseň zvoní, trudno, teskno, smutno, žalno.

Zvoní, zvoní, blíže Prahy pocítil jsem také chvění, kde můj národ drahý, drahý cedil krev svou pro spasení.

K západu se slunce kloní, a u sloupu na náměstí chudý žebrák slzu roní a svou lebku bije pěstí.