Na lože Tě neduh upoutal, žhoucím ohněm hlavinka Ti plála, ústečka, když u Tebe jsem stál, linduščiným hlasem jemně lkala:
„Ach, mne bolí, bolí hlavička, čílko pálí, rozskočit’ se může!“ – Líbal jsem Tě vroucně na líčka: „Dáme lík!“... „Ne, tatínku, dej růže!“
Tys měla růže tak ráda! Dvé jsem přines’ darem posledních: polou růže, polou ještě pučky, tvářinky Tvé jemný zjasnil smích,
do malé když vzala jsi je ručky; zlíbalas je, dala tiše zpět, malé tvářky zrudly ještě více, a zas hlasem jemným šeptal ret:
„Tam je, tatínku, vlož, do sklenice!“... Tys měla růže tak ráda. Prchal čas, až, o té chvíle běd, jež mé žití neodolně drtí! –
zřel jsem němou hrůzou rozechvět kol Tvých rtíků políbení smrti; na líčkách, když k postýlce jsem klek, vzplály růže jako ondy v štěstí,
anděla to vroucí polibek, jenž Tě blažen do nebe měl nésti... Tys měla růže Tak ráda! A když s rakví přišli, o ten bol!
růže v ručky, k srdéčku Ti dali, k hlavám, k nohám, růže kol a kol, všude květ Tvůj vyvolený stlali, a když já Ti v posled na hruď pad’,
staré srdce sevřelo se úže, z krve své jsem všecky, všecky snad lásky blaha sronil Tobě růže. – Tys měla růže tak ráda.
Cookies on Poetry Cove