Přizdobila dcerka moje bratránkovu plec,
vede se s ním, růži v ruce, on má kosatec;
ona květům skráně líbá – on však mečem máv,
z těch, co ona políbila, zrubnul celý dav.
Bránila je bílou ručkou, květ i odenek
bránila je, sekal přece, do ručky ji sek,
zaplakala, nedbal toho: Dolů hlavu všem,
volna budiž každá cesta, na níž k cíli jdem.
Volna, volna, nechoď luhem, ouvozem se děj,
v luhu kvítí, kvítí nechej, kvítí nesekej,
co že bude těšit’ oko, potrvá-li seč?
mne že’s ranil, odpouštím ti, ale zahoď meč.
Sesbírala padlé květy v maličký svůj klín,
slza oko zahalila, čelo žele stín;
pojď, aspoň z nich kytku svážem, mně i tobě vděk,
sic tě budou jejich duše strašit’ celý věk.