Když na Pontu jsem kročil v loď
a do dálných měl končin jeti,
bych z vlasti prch’ a z krajů těch,
kde hrob mi urval květ mých dětí,
tu chabě noha chvěla se,
jak těžká kdyby pouta vlekla,
a hojná z očí zarudlých
v tvář ubledlou mi slza tekla. –
Pak zazněl zvon, stroj z hloubky vzdech’,
šroub točil se a plavci pěli,
z lan rackové a z rahen všech
v ráz zvedli se a odletěli;
snad na sever, kde oko mé
nad krásou vlasti v duchu žaslo;
a bolestně a zimničně
se v ňadrech teskné srdce třáslo.
Já hořel nitrem zníceným,
a v čele chladl zas i v líci,
a bujných větrů náhlý spor
za prokvetlou mě škubal kštici;
a dole v moři započal
vln náhle vzrostlých skočný tanec –
té bouřné chvíle myslil jsem,
že z vlasti vyhnaný jsem psanec.