Od jihu větřík švižně věje
a dýchá v bílou nebe tvář,
les s vršku zeleně se směje,
pták v houští kvílí, samotář.
Tím zpěvem jaty květy pláčí,
v jich slzách však skryt slunný lesk;
má noha horským svahem kráčí,
mé myšlenky jsou samý stesk.
Čas drahný nekráčel jsem tady,
když v ňadrech vřela bujná krev,
teď ňadra má jsou vinohrady,
leč bez hroznů; v nich zmlk už zpěv.
Jen tulák pták ty písně kvílí,
mdlý okamžik, a zmlkne v ráz,
tak zhyne vše večerní chvílí,
ty též, mé srdce; vždyť už čas!
Je čas! Kol dokola se stmívá
a vůkol zmizel všechen ruch;
viz tam! Jen jedle hlavou kývá,
z ní sýčkův hlas mi: „Pojď!“ zní v sluch.