Už je dávno po klekání,
já tu posud bloudím,
u nového parůvečku
staré srdce troudím;
ze všech květů na mohylce
žalosť na mne zírá,
ale z tváře jemnou rukou
větřík slzy stírá.
Stírá, ale nezastaví,
co mne v duši moří, –
krůpěje tam žalu mého
sterou jiskrou hoří,
ohnivým se deštěm snáší
s čela v temno hrudi,
v nich smuteční ohniváček
písní mých se budí.