NA HORSKÉ PASTVĚ.

V horách se mi při mé pastvě dobře daří, třikrát denně brambory mi žena vaří;

třikrát denně posype je ovčím sýrem, neměnil bych, na mou věru, s bohatýrem!

Ve všem všudy se mi u nás dobře vede, na šaty mi stará matka pačes přede;

na hlavu mi roste v hoře čapka z trudu, na papuče zbytky z houně míti budu.

Píšťalu si zrobím z vrby, mám též dudy, veselo je, kde se stavím, v pastvě všudy;

v hovoru jsem se vším vůkol neustálém, v slunci myslím, že jsem v Tatrách velkým králem.

Jedlina mi smolným dechem pěkně voní, za soumraku všecky keře se mi kloní;

za parna mi dává řeka pozdrav chladu, v polích mám se jako páni ve svém hradu.

V nemoci mi není třeba mnoho léku, napravíť mne skýva chleba s kouskem špeku;

to-li ne, pak uzdraví mne mléka dížka, ještě líp však rtů mé milé růžná číška.

Nuže, co mi při mé pastvě k žití schází? vždyť i děvče na salaš mne vyprovází,

aby se mně nestýskalo, se mnou bývá, hněvá se jen, že se v horách pozdě stmívá!