Jsem na horách, nač duch se rmoutí?
kdož by to, milý Bože, řek’,
že do nebe lze dosáhnouti,
dám-li si pod nohy v té pouti
jen cestovní svůj raneček.
Jsem na horách a nížím hlavu,
jak v posvátném bych chrámě byl,
od říčky hovorného splavu
až tam, kde jedle stojí v davu,
kraj celý v kytku se mi svil.
Jsem na horách – ta vůně luhů,
ten smaragd hvozdů, jezer jas,
ten švehol skřivánčích mých druhů,
to kvítí seřaděné v duhu
a vísky bystřinový pás!
Jsem na horách, kde ňadro pučí,
kde mysl kvete, zraje zpěv,
kde srdce zlatým zvonem zvučí
a duši křídla rostou ručí
a v ňadru stará mládne krev.
Jsem na horách!