Zhléd’ v zoři lipanské jsem nivy,
kde v bitvě Čecha zhubil Čech,
mých stesků zdroje náhle živy
v žal srdce nutily a vzdech.
Zřel sytě prosáklou jsem půdu,
již sotva ostrý kroják zmoh’,
a za pluhem šel štíhlých údů
jak v polosnění selský hoch.
I shybl se, vzal hroudu z pole
a svalnatou ji rukou stisk’,
já viděl jsem, jak v rýhy dole
z ní pramen rudé vláhy trysk’.
Snad krev; vždyť Češi spali v prsti,
jimž rovnost sestrou byla všem;
či není všude, každou hrstí
vlast česká světcův ostatkem?