Na Mytiléně rostou růže, květ půvabů a vůně pln, ten z kapky pěny vzrost’, jež klesla s vnad Afrodity, ana vznesla
se na břeh moře bílých vln. Ký div, že po krajině všady ten čarný obdivován květ, vždyť ten, kdo k plavbě v dálky šeré
jej talismanem na hruď bere, můž’ klidně proplout širý svět. Však bez něho kdo plavbu váží, kdo nedbá růže z Mytilén,
je hněvem moře smeten s lodi a dřív, než nový den se zrodí, zpět na břeh zas je vyvržen! Tak pověst dávné doby praví –
a lid jí věří posavad – že s milou rozešel se milý, jež nedala mu v hněvu chvíli květ z Venušiných čárných vnad.
Hoch na koráb šel s duše steskem a bez růže lstnou vodou jel; hrůz mračné pluky vstaly v moři a milá zaúpěla v hoři:
„Ach, co jsem učinila? Žel!“ Hrom zajíká se, bouře vyje a příšerný je vodstva ruch, v loď vichr divý pěstmi buší...
ó, běda, běda živé duši, již v příboj žene zkázy duch!“ Vztek moře zkrotl zas; v pěn kvasu tlum unavených vln se nes’
a jejich zpěvů za průvodu hoch mrtvý vynesený z brodu své milé k bílým nohám kles’. Ta na hruď plavci padla milá:
„Ó, přebědný můj růže květ! Pryč, pryč s ním, nežli hruď mi shoří, chci stejně zahynouti v moři; co pro mne bez tebe je svět!
Pryč s Afrodity lstivým květem, jenž místo blaha dává žal, kdo jenom pro sebe jej trhá!...“ A zoufale se v moře vrhá
a v hloub ji odnáší vln cval. Na Mytiléně od té doby, než do moře má plavčík plout, vždy na svých milých kráčí hroby,
zde s povzdechem hruď růží zdobí a kliden čeká vichrů soud.
Cookies on Poetry Cove