My stále k pravdě – k světlu – polétáme
a stále tužíme svá muší křídla,
by ze slunného čerpali jsme vřídla
a stále k němu cesty nalézt ždáme.
A po mnohých vždy nadarmo se ptáme,
tak dlouho jdem; už šedá kštice zřidla,
a jsme-li blíž, tu blesk nám spálí křídla
a bouře sporů vetché spánky láme.
Jsme záhad dravčím rojem rozedraní;
ta bičuje nás, jiná hrdlo škrtí
a jiná zas v hruď vráží zobák vraní.
Roj pochyb v kruhu honí nás jak chrti,
až k světlu dojíti nám mraky brání,
zda přistáném tam uvedeni smrtí?