My celým žitím kráčíme jak slepí
a výkřik náš je výkřik dítka v spánku,
duch úzkostlivě chví se v lebky stánku
a my svých činů slepujeme střepy.
A míníme, že palác velkolepý
jsme budovali ducha při kahánku,
že z mramoru jsou věže, z žuly sklepy,
leč v prach vše klesá v pravdy prvním vánku.
Vše kácí příroda, co člověk stvoří,
co hlavou vymýšlí a rukou hněte
vše nenávidí, podmílá a boří.
Vždy volá k nám: Nač budíte se? Spěte!
A vůkol nás vše zatím v dýmu hoří...
Proč dále potácíš se, shnilý světe?