Můj kozlík trká.

Mám kozlíka dud okrasou, ten dvé má švarných růžků; jak na vznešených hlavách jsou u staročeských bůžků;

ty dudy tisknu na svou hruď, když osud do mne strká, leč vlastizrádce, buď kdo buď, můj kozlík trká.

Znám po dálném jsem okoli už s mnohou vískou pěknou, a děti, jdoucí ze školy, mně vždycky v pozdrav smeknou;

však všetečno-li které z nich, mi ručkou na měch drká, hned volám na ně, taje smích: Můj kozlík trká!

Ej, šlapu si jak pyšný král, jak ženich v švarném věnci, až z polí, cesty opodál mě k sobě svábí ženci;

jdu, ať se mládež pobaví a cukruje a vrká, leč baby všeho pohlaví můj kozlík trká.

Vždy v dobré míře kráčím rád tu k dědině, tam k městu, co do let mi? jsem duchem mlád a mám svou vlastní cestu;

vše rád mám; chlebařský však lid, jenž čertovinou prká, ten blíž mi nesmí přistoupit; můj kozlík trká.

Jdu lesem-li a píseň tkám, chvoj mile v sny mi voní, leč často v cestě chlapa mám, jenž „péro“ na mne kloní:

„Svůj míšek dej a pěj a hrej, z mých ran krev vždycky crká...“ tu zbraň mu zlámu: Lotře, hej, můj kozlík trká!

Kol hradu kráčím rozjařen – jsou cizáčtí tam páni – a na nedělní ve vsi den zvěst upřádám si v skráni,

tu s koně volá jakýs kluk a zvedá bič – oř frká – „Hni z cesty!“... Kloučku, ani muk, můj kozlík trká!

Dál na klášterní pivovar mě bystré nesou oči, tam pocestnému jako dar vždy korbelík se točí,

však nutí-li mnich sklepní lid, by dal, co troup jen srká, tu volám naň: Nech žertů být, můj kozlík trká!

Jdu k městu; purkmistr zde víc dbá poklon nežli řádu; všem pánům dvorně spěchá vstříc, leč kope vše, co vzadu;

ten, toče k drábům hlavu svou, by zavřeli mě, mrká... Aj, dráby zveš? Nu, ať jen jdou, můj kozlík trká!

Mám pokoj; kráčím nerušen, kde chvojný víšek visí – vše přichází mi jako sen – zde dudával jsem kdysi;

kde krčmářka jak růže květ, rád každý vínko srká, však hádky? ne, pro živý svět, můj kozlík trká! –

Jen lancouch vyvolává svár, když spílá české chase; ten supí zob a supí spár chce rvát se zas a zase;

však vstane-li kdo jako muž, hned chlapu v ňadrech hrká... Pryč, cizopasná sběři už, můj kozlík trká!

Tak vedu si, tak bdím i sním, tak žít a zpívat budu; dnes k studánce se nakloním a zítra k vína sudu;

hned drozdí za klobouku lem, hned orlí dávám brka a nepřátelům volám všem: Můj kozlík trká! –