Vkrad’ Mucius se k stanu Porsennovu,
by dýkou zbaven Řím byl nepřítele;
ne krále však, jen sluhu proklál cele,
a lapen jsa stál klidně jako z kovu.
„Již nevrátíš se do rodného krovu,
smrt žádá smrt,“ dí král, mrak na svém čele...
„„To napřed věděl jsem a nemám žele,
ba, živ jsa, pro vlast učinil bych znovu!
Mníš, že mám z tebe strach?““ a pravou ruku
v ráz obětných klad’ směle do plamenů:
„„Viz, dbám-li ohňů, seker tvých a luků?““
A zdiven král: „Jsi volným, nechci plenu;
kdo za vlast mohou takou nésti muku,
těch srdce pomsty šípem neproženu.“
Kéž Muciové vstanou z našich vnuků!