S bílým zima příkrovem
k mrtvé zemi pílí,
a já v duchu domovem
v té se toulám chvíli.
Smutné žalmy větrů sbor
u mrtvoly zpívá,
jako u nás pokraj hor
po vesnicích bývá.
Země, ty se probudíš
s květy v klíně záhy!
Ne však ten, kdo nesen již
přes domovské prahy.
Přes takový rodný práh –
ó té kruté zvěsti!
neseno je na horách
též mé dětské štěstí! –