Kraj pobělel, mrak šedý nivu stíní,
lesk dříve rosnatý v mdlé proměnil se jíní;
to jeseně je první zadechnutí,
strom chvěje se, list padá, větve smutí.
Je zabrán v sen, sní o májovém dešti,
jenž listí jemu svlažuje a leští,
Sní o slunci, jež do květů ho líbá
a na hnízda se zpěvných ptáků shýbá.
Sní o včel zlatých přebohatých hodech,
o vůni dýchajících snětí plodech,
o ptáků odletu a slunce mdlobě –
o šťastných duších dvou kdys v jara době,
jež pod ním usedly kdys v mladém snění,
leč nezřely snů zlatých vyplnění.
Kde jaro to, v němž světem byly sobě?
Teď na všem mráz – Kde jsou ty duše obě? –