Svatý Vojtěch na kopečku,
Svatá Máří v dolině;
zlých jsem spatřil mračen smečku,
bloudě mimo z Volyně.
Z obou chrámků vyzváněli
na hrozivý mraků zjev,
a mně spánky puknout chtěly,
a mně studem stydla krev.
K čemu zvonit na zboj mraků ?
za planou tu práci mám;
za horami mračna draků
větší zkázou hrozí nám.
Tam se řadí, tam se radí,
tyjou, rostou, že až strach;
kdo se duchem neohradí,
vlastní zalije ho nach.
V těch víc zkázy pro nás vězí,
zpívat než a dudat smím;
na ta mračna na pomezí
zvoňme ducha vědomím!
Zvoňme na ně jarou myslí,
jarým srdcem na pochvat,
nekrčme se jako sysli
do přístěnků temných chat.
V těch-li mračen padnem léčku,
nepomohou rodině
ani Vojtěch na kopečku,
ani Máři v dolině.