Mrak se choulí víc a více,
bílé sněhy dolů hází,
a rameny zelenými
chytá si je lesní mlází.
Chytá je a zahřívá se,
svědčíť mu ten sníh a sluší,
jako pánům při hostině
oheň vína mrazné duši.
Mlází tomu podobám se,
v náručí však moje pouze
do koliby za dědinou
padá hněv a zášť a nouze.
Ó to studí, hrozně velmi,
že uprostřed ňader v skrytu
zamrzlo mi zřídlo zpěvu
i studánka slz a citů!