Zora den otvírá,
na Tatrách se sbírá,
mračno vstává,
slunko zlaté vlasy
na pochmutné časy
rozčesává.
Či to nejsou mraky,
či to sivé zraky
mého Pávka?
Či to ne sluníčko,
či to rudé líčko,
zlatá hlávka?
Nuže, co tě dusí,
Pávenko můj rusý,
cože bylo,
že se mi tak velo
bílé tvoje čelo
skabonilo?
Jaké to máš špaty,
Pávenko můj zlatý,
co tě týrá?
Hovoř, můj kochánku,
co úst zlatou branku
uzavírá?
Kde té chvíle samé
kolesa as láme
mysl chorá,
jakový as klatý
pohněv černošatý
srdce orá?
Proč ta očka zrudla,
jakouže ti hudla
notu duška,
jaká oživla to
v hlavěnce, mé zlato,
černá muška?
Slyšíš, nehněvěj se,
Pávenko, a směj se:
pěkně prosím! –
pak ti hněvné ostí,
co se v srdci hostí,
rtíkem skosím.
Takli nestane se,
zlá se bouře snese,
všecko spere,
že se za rok ani
k tvému naříkání
neprobere.
Hojže, Pávko, tedy,
prosím naposledy,
dej mi ruku,
chlapče láskochorý,
povyjasni zory –
Pávko, kuku!