Mou jsi, mou, to srdce bujné
zakrylo tě v hloubce svojí,
a má prsa rozohněná
ustala v svém nepokoji;
tys mým snem, když slunce zlaté
žhavou hlavu smáčí v moři,
tys mou vírou, jenž si z lásky
skvělý zázrak žití tvoří.
Mou jsi, mou, má ústa zpěvná
věčně by to volat chtěla,
až by se tím zpěvem lásky
růže skutků pozachvěla;
tvoje oči spoutaly mne,
tvoje ústa přinutila,
aby se tvá bytost celá
v sdílné srdce moje skryla.
Mou jsi, mou, tvá mysl krásná
na velebném trůníc čele,
pro mou lásku k odpočinku
na tvých svatých ňádrech stele,
tebou vzejde hvězda moje
zase v lesku vyšší krásy;
mou jsi, mou, ty duše drahá,
mou jsi, mou na věčné časy!