Věčně novou, věčně mladou jsi ty, krásná Venecie,
pokud Adria, ta krásná, bílé tvoje nohy myje,
pokud ono nebe jasné přátelsky se s mořem snoubí,
pokud lesklá voda lagun paláce a chrámy vroubí.
Palác, chrám, ba každý kámen, díl je slavné historie,
a při vzhledu tvojí krásy přepodivně srdce bije,
jak jsem tebe vykouzlil si žhavou myslí, celý, celý
přede mnou tu čarodějný sen můj skvostně skamenělý.
Venecie, Venecie! Věčně krásná Afrodito,
v nitru srdce mne to bolí, líto mně tě, líto, líto.
Bohyně, ty věčně krásná, drahou volnosť tobě vzali,
velkým mostem lagunovým k zemi tebe připoutali.
Dřív jsi byla kroužkem zlatým, s věrným mořem spojována,
nyní jsi však železnými pruhy k zemi upoutána,
a po nich ten komoň jezdí, který z nozder oheň hází,
a s ním lidé, kteří čísly nesčetnou tvou krásu kazí.