Modráček.

Než vlna tryskne na východu žhavá, z tmy náručí než vybaví se svět, již píseň tvá se v ladný švehol dává, a padá v stromů list i vřesu květ;

tu východ krví zbarvený se chvěje jak raněný, když prociťuje z mdlob; roj hvězd v oul nebes modrý skrýt se spěje – bůh světla opouští svůj časný hrob.

Leč ne, to není hrob, to z rajských růží a z nebes úsměvů jest lože klín, v němž slunci krása velebná se druží, a nad nímž blankytový baldachýn

stran do všech s hvězdnou nádherou se šíří, při bledším vrchu skvostem luny spjat; v tom loži z křídel cherubínův pýři bůh světla velebný je krásou jat.

Jak snadno zaspal by v té loktech kněžny, a příboj tmy by svět i nebe skryl, tož vítej jeho buditeli něžný, jejž světla král tak krásně přizdobil;

vždyť spat když kráčel, pamětliv jsa tebe, vzkaz zářivý ti poslal: „V čas mě vzbuď!“ – a s bílou hvězdou blankytný řád nebe dal ozdobou ti na zvučící hruď.

Kéž probudíš též smavé lidstva štěstí, jež spí a sní sen těžký drahně let, kéž zpěv tvůj slunnou svobodu všem věstí, byť v krve nachu měla vycházet;

kéž buditelem práva jsi a síly a zářných myšlenek i spásy těch, kdo z tůně hrozí běd, kdo v jarmu kvílí a v ducha mrou i těla okovech!