„Tót nem ember!“ hřešil Maďar pyšný,
však když se chtěl zaligotať světu,
Slováka vzal chytro za hajduka,
před tím strapáka měl z Kečkemetu.
Vyjel Maďar, ale jaký Maďar!
ne zakrslý, černý – silný, hlaný,
že bys páru jemu darmo hledal
mezi všemi maďarskými pány.
Vyjel k Pešti, – kalpak s bílým peřím
a pod zlatem mentík z karmazínu,
ale šablu jasno vykládanou
jako milku líně choval v klínu.
Čtyry sivky v koči, husar v zadu,
na kozlíku kočíš, hajduk vedle...
ale jaký hajduk? milo zříti:
plných oudů, rostlý jako jedle.
Koč kdo vidí, stokrát obrátí se,
hajduk v pánu překrásno se zračí,
však kdo hezčí z obou, těžko říci,
oba razem každému se páčí.
Kudy jeli, ženky stavěly se,
poloočkem pozíraly roby:
„Pěkní koně, pěkný pán i hajduk,
a jak si jdou ti dva do podoby!“
Slyší pán to, s potutelným smíškem
hledí k sluhy driečnému tělu:
„Slyšíš, Jožko, nebyla tvá mamka
služavkou kdys apky na kaštělu?“
„Na kaštělu – mamka, Vaše milosť?
Věru ne, to dojisté jsem měnky;
však můj otec, ponížně se kloním,
hajdukem byl Vaší paňmaměnky.“