Níž v síňce na kolenou klečí
a zvedá ruce do nebes:
„Ty zlatá kotvi v nebezpečí,
ó matko Páně, mír mi snes!
Juž učiň konec tomu sporu,
jenž rozvlněnou moře pláň
v tlum děsných proměnilo tvorů
a v hnízdo mátoh moji skráň.
Jest slabá proti nim má paže,
a slabo srdce, slabá hruď;
kéž ruka tvá ty draky sváže,
mou záštitou, mou spásou buď!
Tvůj úsměv všaký rozboj stlumí,
bouř v lahodný, se změní mír,
v zrak dětský mořská pláň, jež šumí,
a v růže dech mých ňader vír.“