Mne nepřizdobil zlatohlav,
já mám jen bílou řízu kněze,
můj nezaznívá s trůnu zpěv,
jen skřivánkem se vznáší s meze.
Kýs skvost mých skrání netlačí
a nekmitá se bleskem v mraku,
leč slunečná je zdobí zář,
a teplý úsvit milých zraků.
Já nejsem králem, jemuž zpěv
tresť zlatou v mocnou dává ruku,
mně povzdech srdce do ní vtisk’
sněť zkvetlou v kráse ptačích zvuků.
Jsem knězem, žezla netřímám,
můj zpěv se mocí nehonosí;
já zlata v úděl nedostal,
jen drobné perly svěží rosy.
Já nedím: „Viz, je hrozný svět,
nuž padni na kolena v strachu!“
Já těším: „Vidíš v nebesích
tu duhu ze zlata a nachu!“
Leč slunce-li jsem krůpějku
dal jediné jen duši v trudu,
pak její tichou modlitbou
i v prosté říze spasen budu!