Šedá mlha na topolích,
černá chmura na hor hlavě,
ohlížím se, milá vlasti,
po bývalé tvojí slávě.
Ohlížím se; líce bledne,
oko pálí, srdce buší –
již tě časy oloupily
o veleby krásnou duši.
Zaváty jsou stezky slávy,
Hněv a Vášeň luhy dusá,
kde Žižkova vzdorná síla,
vznešenosť kde mistra Husa?
Ach, jak smutno, neveselo –
lapena jsi v děsném kole;
pro Lakotu zrno zraje,
pro Cizotu bují pole!
Hynem, jenom někdy píseň
vzdechne za nás usedavě:
Šedá mlha na topolích,
černá chmura na hor hlavě!