Nejkrásnější byla na vesnici,
nejradš se s ní každý v kole točil,
každý hoch se do ní zamiloval,
když ji jenom jedenkráte zočil.
Damaškovou měla šněrovačku,
krásný statek, pole mnoho lánů;
ale on byl jenom bídný chudák,
za pár grošů sloužil v městě pánu.
Miloval ji – nechtěla ho znáti,
převysoko nesla hlavu svoji;
odmlčel se, opustil svou službu,
skryl se v lese pod zelenou chvojí.
Zprvu plakal – potom utich zcela,
na to zádumčivé písně zpíval;
v noci při měsíčku v plné kapsy
cestujících kupčíků se díval.
Chytili ho a když se ho ptali:
proč to činíš – vzdechna nechtěl říci:
„Nevím, vím jenom, že vinu nese
nejkrásnější děvče na vesnici.”