Sedí Katka v krášlena,
sedí, ručky v klínu,
na nohou má záhybové
čižmy z karmažínu.
Na mladého čeká muže,
zlatě hoří oči,
čeká, že s ním při cymbálu
do kola si skočí.
Vstoupil Janko do komůrky
bez chyby a hany
sváteční má košulenku,
mentěk šňurovaný.
Letí k milé: „Hudci hrají,
pojď se v kole svíjat,
pojď se točit, vykrucať se,
podkovkami sbíjat.“
„Ach, já nemám podkovečky,
Janičku muj zlatý,
jak že budou pokreskávat,
nožky mé a paty.
Ach jak bych tě, Janko zlatý,
chtěla pocelovat,
kdybys mi chtěl na čižmičky
podkovečky kovat!“ –
Laškali se, hovořili,
pozvedla svou nožku:
„Podkovej mě, můj Janíku,
podkovej mě trošku.“
„Co mám kovat? Sotva vidím
malou tvoji patku;
nechci kovat, ale líbat
drobnou svoji Katku.“ –