Jsem jenom drobotné chlapčisko,
sotva jsem od země vzrosť,
mám jen to slovenské názvisko
a bůh zná! mám zatím dost;
však půjdu do kraje,
narostu v šuhaje
a budu v dědinách vítaný host.
Teď nemám jenom tu halenu,
na líčkách po špetce krás,
zorničku však nemám zkalenu,
aniž mám střihaný vlas.
Jaj, věru, dobře vím,
leccos se naučím,
než spatřím domov a rodinu zas.
Až budu vyučen, s cvikem svým
vrátím se do lůna hor,
mistrovský kousíček urobím –
a já ho urobím skor;
pasť velkou k polovu
jak Holi Královu
pro dravě moroutný, cizácký tvor.
Však pro tu pastici místo mám
v Trenčansku, nebo kde Spíš,
zpěvanek sladičkých nasypám,
nalíčím, otevru skrýš:
cizota přikvapí,
líčení polapí,
a bude statečně chycena již.
Potom ji hodíme do Váhu,
jaj! bude dělati křik,
až ji tam pohltí neblahu
šarkán, co hrozný má dřík,
že voda přetýká,
když chvostem zasmýká
a robí v korytě divoký ryk.
Dej, bože, ať se jen přiučím,
dej, bože, pevňoučký drát,
kleště už někde si vypůjčím,
a v práci pomůže brat.
Jak bude hotovo,
budem ti na novo
starý náš pánbožku na cymbál hrát.