V černém slunci krásných očí
zkvétal kdys mých ňader luh,
písně byly plny rosy;
jaký zvuk to byl a ruch!
Ve dne život prokvétaly,
v noci prokvétaly sen,
a kdo přišli, kytku měli,
ať byl ten a nebo ten.
Leč těch květů povždy méně;
bílé zimy siná zář
ojíní luh ňader každý!
Mužně tedy zřím jí v tvář.
Ať mi zlíbá zpěvná ústa,
ať mi stiskne zvučnou hruď! –
Proč se vzpíráš, vzletná duše?
Nekřič, srdce, tiše buď!
Co tě rve a co tě tíží,
vzlétne k nebi jako pýr...
Což nad věčnou stesku píseň
není věčný mír a smír?