Přiběh’ mi Juříček v ústret na chodníček,
pyšně sobě vedl jak švarný koníček,
pyšně sobě vedl, hlavu vzhůru zvedl,
ale samou pýchou na mne nepohlédl.
Tohle prohřešení, milý, darmo není,
až budu tvou ženou, všecko v ráz se změní,
všecko se přetvoří, co mne nyní moří,
třeba o tom nyní ústa nehovoří.
Dočkám-li se vdavků, napravím ti hlávku,
dám ti udělati z růžiček ohlávku,
do vínku je sviji na tvou pyšnou šíji,
oprať dám mých rukou jako květ lilijí.
Budu jimi mávat, láskou ti podstlávat,
na postýlce bílé budeš se mnou spávat,
počkej, navždy jatý v komůrce mé chaty
skrotneš, hrdopyšku, Juříčku můj zlatý!